Pokud mají zničit cíl v transkontinentálním měřítku, musí být naváděné, což vyžaduje mimořádně náročné technologie elektronické, hydraulické ( řízení průtoku paliva a oxidantu), systém zapnutí a vypnutí motoru, i zařízení pozemní základny a slevování rakety i cíle.
Takové rakety mají pouze velmoci – USA, Čína, Rusko, snad Indie, a také Evropská kosmická agentura pro vědecké účely stejně jako Japonsko. Lze pochybovat o možnosti realizace takových raket menšími, ekonomicky slabšími státy včetně tzv. darebáckých států, jak USA označily např. Severní Koreu a Írán. Ty mohou vyrobit rakety středního doletu ( několika set až asi 2000 km), jsou spíše na pevná paliva a jejich navedení na cíl je problematické.
Zásadní otázkou použití dálkových raket, ať balistických střel, nebo kosmických sond, jsou podmínky jejich startu. K překonání zemské přitažlivosti, odporu atmosféry a dosažení potřebné dráhy je nutno docílit už v počáteční fázi letu rychlosti 1-2 tisíce metrů za sekundu ( 120 km na minutu, tj. 7200 km za hodinu). To vyžaduje spotřebu desítek až stovek tun paliva a oxidantu v rozmezí stovek sekund.
Z toho důvodu je nutno hledat dodatečné zdroje energie. Nejjednodušší je využít energii, kterou dodává rychlost zemské rotace. Ta na rovníku činí 465 m za sekundu východním směrem, čímž přispívá ke snížení spotřeby pohonných hmot. To je také hlavní důvod, proč většina kosmodromů leží na východním pobřeží oceánů a proč střelecké sektory ( směry startů) míří na východ. Ovšem čím větší je zeměpisná šířka kosmodromu, tím je tento zisk menší.
Tak pro základnu Evropské kosmické agentury Kourou ve francouzské Guayaně je to 463 metry za sekundu, pro mys Kennedy na Floridě 408 m/s, čínský Šuang-Čcheng-Cu 349 m/s, ruský Bajkonur 315 m/s. Chceme-li uvažovat jako raketovou základnu Severní Koreu, pak je to asi 351 m/s. Pro Irán na 30° sev. šířky by to bylo asi 400 m/s.
Je obtížné si přestavit, že by některá země chtěla vypouštět balistické střely dalekého doletu jiným než východním směrem, i kdyby měla vybudovaná obrovská zařízení a složitou organizaci k jejich výrobě i obsluze. Ze všech těchto úvah plyne jediný závěr: bude-li některý z hypotetických protivníků chtít takto napadnout Spojené státy, napadne je směrem východním. Přestava, že tyto projektily budou létat přes střední Evropu, je dosti nereálná.
Ze Severní Koreje musí střela mířená na USA oblétnout čtvrtinu až třetinu obvodu Země, z Íránu např. do San Francisca je to asi polovina obvodu planety. Je třeba pak vážně pochybovat o možnosti, že některá z uvedených zemí vyšle nálož, která bude jako družice obíhat Zemi a ve vhodné chvíli a na vhodném místě bude přivedena na cíl.
Stejně tak je třeba asi vyloučit možnost, že se tak stane např. ze základny ESA v Kourou, jedině snad v případě, že by tato základna byla obsazena teroristy a zneužita k útoku na civilizovaný svět, což je ovšem námět pro fantazii hollywoodských filmových tvůrců.
Shrneme-li ekonomicko-technologické problémy takovéto „raketové války“, je zřejmé, že stále patří do oblasti sci-fi - asi jako údajné Saddámovy zbraně hromadného ničení. Pro obranu USA v dané souvislosti tedy není budování protiraketových základen v Evropě vůbec zapotřebí. Jako obranné zařízení jejich území by jim dokonale vyhověla základna na Havajských ostrovech, jejichž poloha je k příslušnému účelu přímo ideální.
(Autor je expert na kosmonautiku )
