Vzhledem k současným diskuzím o radaru nebude na škodu si říci několik slov o jeho principech a otázkách, s jeho provozem spojených. Princip a účel radaru vyjadřuje už jeho název - vznikl zkratkou z anglického RAdio Detection And Ranging,což lze přeložit asi jako „radiové zjištění a určení vzdálenosti“. Metoda vznikla za II.světové války a obě strany ji využívaly na obranu před leteckými útoky.
Princip je velice jednoduchý: krátký radiový impuls,vyslaný směrem předpokládaného cíle, se na něm rozptýlí a část energie se jako odraz vrátí k místu vysílače. Výhodou je, když má cíl vodivý povrch,který působí jako zrcadlo. Protože rychlost šíření signálu je stejná, jako rychlost šíření světla, tj. 300.000 kilometrů za sekundu,je doba T od vyslání impulzu k návratu odrazu dvojnásobkem doby, dané vzdáleností cíle D.Takže platí, že 300.000km x T= 2D.
Názorně si to můžeme ukázat na radarovém měření vzdálenosti Měsíce, které r.1946 provedli spojaři USA. Tehdy vyslali k Měsíci radiové pulzy, které se vrátily za 2,56 sekundy. Rychlost šíření signálu je 300.000 km/sec, pak tedy 300.000 x 2,56=768.000, děleno 2 je 384.000 km, což je skutečně vzdálenost Měsíce, určená trigonometricky z astronomického měření.
Zcela stejně pracují všechny ostatní radary - pro kontrolu leteckého provozu, pro měření rychlosti aut na silnici,i pro kontrolu a navádění raket. Rozdíly tu ovšem jsou. Zásadní rozdíl je v použité vlnové délce - ta musí být podstatně kratší, než jsou rozměry cíle. Takže pro radiolokaci aut,letadel a raket se užívá vlnová délka centimetrová, naproti tomu třeba v astronomii pro radarové sledování meteorů se užívá až desetimetrová.
Další rozdíl plyne ze vzdáleností cíle. Zákon šíření signálu říká, že jeho intenzita klesá s druhou mocninou vzdálenosti. Pro odražený signál to pak znamená pokles se čtvrtou mocninou. Takže máme-li odraz přijmout, pak musíme vyslat signál s dostatečnou energií a mít dostatečně citlivý přijímač. Pak např.pro měření rychlosti aut na silnici stačí signál v desítkách wattů,ale pro kontrolu a navádění raket to musí být stovky až tisíce kilowattů, máme-li mít možnost detekce až na tisíce kilometrů.
Samozřejmým předpokladem radarových měření je použití dostatečně kvalitních anten, obvykle ve spojení s parabolickým zrcadlem,neboť svazek záření musí být dostatečně úzký, s možností zamíření v horizontálním ivertikálním směru. Žádná antena není ale tak dokonalá, aby nezářila i do stran-říkáme tomu „postranní laloky“. To má zvláštní význam pro případy vyzařování značných energií hlavního svazku,kdy v sousedství anteny (v okruhu desítek kilometrů) může být i v postranním laloku dostatek energie,schopné nežádoucích vlivů. V této souvislosti je třeba se zmínit i o ochraně před těmito nežádoucími vlivy, o nichž panuje ve veřejnosti i mezi tzv.odborníky řada nejasností. Záležitost řeší zákon o ochraně veřejného zdraví 258/2000,§35,odst.1 a §88,odst.1-5, a dále Nařízení vlády o ochraně zdraví před neionizujícím zářením č.480 ,částka 139 Sb., ze dne 29.12.2000. Z těchto norem plyne,že je třeba doložit měřením na všech takových zdrojích,že jsou splněny všechny podmínky ochrany osob, uvedené v §1 citovaného vládního nařízení. Tyto záležitosti ostatně respektují i provozní předpisy pro obsluhu běžných leteckých i armádních radiolokačních zařízení.
Za zmínku snad ještě stojí, do jaké míry přichází v úvahu možnost ozařování svazkem elektromagnetického záření vysokého výkonu v praktickém provozu. Je nepravděpodobné,že by radar dalekého dosahu s výkonem ve stovkách kilowattů hledal svůj cíl někde vysoko nad obzorem,takže by jeho hlavní svazek i postranní laloky nezasahoval do okolí. Takový cíl bude vyhledáván těsně nad obzorem stanoviště, to znamená,že současně bude hlavním svazkem i jeho laloky ozařováno okolí. Tento stav jistě není překážkou pro použití např.v polární oblasti,nebo někde v Oceánii, s minimální,nebo dokonce nulovou hustotou populace. Ale např.v oblasti Evropy je použití takového zařízení nesporně problematické a spojené s riziky pro obyvatele.
