I trouba může být nebezpečný, dáte-li mu exekutivní funkci...
Česká administrativa, ale konečně i občané uvažují o americké vojenské základně na českém území. Rozhodnutí není jen v technické oblasti ani v jednoznačném vyhovění či respektu k požadavkům současné vlády USA. Jakékoliv zvažování v tomto směru musí předně odpovídat politicko bezpečnostnímu prostředí nejenom našeho teritoria, ale i globálnímu pohledu. Nemáme právo být pasivním nebo jen "poslušným" vykonavatelem vůle jiných.
Musíme znát důvody a důsledky. Jakýkoliv problém a tento je jedním z nich, zpravidla má různé přístupy a tím i alternativní řešení. Věci se musí předně rozumět ve všech souvislostech. Tato analýza si činí nárok vyjádřit se k otázkám zda pro základnu v ČR existuje důvod, je-li nezvratný, jaké jsou jiné možnosti a hlavně zda jsme schopni stanovit aktivní přístup naší diplomacie a to ve směru koncepce naší zahraniční politiky - pracovat ve prospěch udržení a stabilizace mírového prostředí nejen pro vlastní zemi, ale obecně. Připojený přehled aktivit naší diplomacie v nedávné minulosti svědčí o skutečnosti, že i relativně malá země může závažným způsobem ovlivnit mezinárodní scénu a to v různých směrech. Proto i náš přístup by měl vycházet z plné odpovědnosti.
Charakteristika celkové bezpečnostní situace
Není třeba se vracet do nedávné historie symbolizované bipolárním světem. Ty doby jsou - doufejme - nenávratně pryč. Z hlediska mezistátních politicko-vojenských vztahů se stal svět nepochybně bezpečnějším. Také prvý ohlas o stavu zbraňových systémů byl tomu odpovídající. Odzbrojovalo se. Vyskytly se však jiné formy rizik, ohrožující bezpečnost ve světě. Předně to byla hrozba terorismu, ale i problematika organizovaného zločinu, distribuce drog, problémy životního prostředí i šíření nemocí. Jedním z hlavních problémů zůstává šíření zbraní hromadného ničení.
Po teroristickém útoku 11. 9. 2001 na New York, který byl organizován ze základen umístněných v teritoriu Afghánistánu, které byly likvidovány válečnou operací USA za přispění zemí Velké Británie a Ruska (znovuvyzbrojení a podpora Severní armády, která realizovala okupaci země) byly znovu obnoveny zásady úzké spolupráce a jisté důvěry, hlavně sofistikovaných složek, které jedině mohou čelit a předvídat případné další teroristické útoky. Tyto formy účinného boje však nevyžadují takové zbraňové systémy, které by předpokládaly zvyšování vojenského rozpočtu a uspokojení vojensko-průmyslového komplexu USA. Jeho transformace je obtížně řešitelným problémem. Hledala se proto po nástupu republikánské administrativy cesta obnovení účelnosti nákladných zbraňových systémů a to až k obnově „hvězdných válek“. Z doby Reagana, kdy jsme znali termín „říše zla“ ještě v době bipolárního světa, se zrodila „osa zla“, kterou prezident Bush označil několik „darebáckých“ států. Irák, Libye, Kuba, Irán a Severní Korea. Podrobněji jsem se ke všem těmto zemím vyjádřil již dříve v rozboru „Rozpad osy zla“.
V současné době můžeme opomenout Kubu, která není napadána z podpory terorismu, ale ani z přípravy raketových útoků či výroby jaderné zbraně. Nevůle k této zemi ze strany USA má jiné důvody, které však pomalu přesahují hranice této malé země, ale týkají se téměř celé Latinské Ameriky. Je tedy zřejmé, že můžeme z našeho hlediska Kubu vynechat a pokud se její problémy budou řešit, bude to postupným vývojem v sounáležitosti a pravděpodobně i v součinnosti s ostatními latino americkými zeměmi. Na kubánskou emigraci na Floridě zapomeňme. Ta dělá větší problém americké administrativě než Castrově Kubě a k návratu není v žádném směru kvalifikována.
Libye byla za trochu zvláštních okolností vzata na milost a ze společnosti „darebáckých“ států vyjmuta.
Irák byl řešen a stal se okupovanou zemí bohužel za současného stavu občanské války bez perspektivy a naděje na brzké uklidnění. Velmi tragická cesta k opuštění a vypojení se z „osy zla“ a hlavně důkaz o nepředvídavosti americké zahraniční politiky nehledě na manipulaci a zneužití údajných faktů (zbraně hromadného ničení) a nakonec i zavlečení terorismu do země, která do okupace země neměla napojení na Talibán ani Al Kajdu.
„Osa zla“ v současném složení
Jedná se nyní jen o dvě země, které se uvádějí jako relevantní v souvislostí s údajnou potřebou USA vybudovat na území ČR vojenskou základnu. Podívejme se proto podrobněji, zda tomu tak skutečně je. Jisté pochyby jsem vyjádřil již ve své studii „Rozpad osy zla“, ale uběhl nějaký čas a situace se naštěstí vyvíjí spíše ve směru důvodného oprávnění těchto pochyb. A to v případě Severní Koreje dokonce přičiněním samotných Spojených států a obnoveného negociačního procesu..
To je dobrá zpráva. Myslím, že nebude nesnadné zdůvodnit zbytečnost budování základny USA na našem území s jejím specifickým zaměřením právě proti těmto zemím. Naše rozhodování by mělo proto respektovat tento vývoj.
Pokud by však americká strana dále trvala na svém požadavku výstavby této základny, jednalo by se o jiný a daleko závažnější problém. Problém, který nově definoval ministr obrany Spojených států Gates, když dne 7. 3. 2007 při svém slyšení před výborem Senátu uvedl, že USA musí výrazně posílit vojenský rozpočet na rok 2008 (716 miliard dolarů) jako přípravu proti možnému střetu s Ruskem, Čínou a jinými zeměmi (!). Pak by se nejednalo o opatření proti dnes uváděným „darebáckým“ státům, ale o zapojení se České republiky spolu s Polskem (jediné dvě země v Evropě) do amerického vojenského systému, se kterým, jak je známo, nechce mít (snad mimo Rumunska a Bulharska) nic společného NSR, Francie a nakonec ani NATO. Argument amerického ministra je mimo tento svět, protože tak by realizace jeho představ tak také mohla skončit stejně se světem. Rozhodně se mýlí a my si nemůžeme dovolit se mýlit s ním. Je závažné, že naše media, zvláště hnědnoucí Právo, které zcela nedůvodně ve stejnou dobu označilo Putina že „dští síru a oheň“, přešlo vyjádření amerického představitele mlčením (3 dny před Putinovým projevem v Mnichově, který se v západních zemích setkal s pochopením a například v NSR s ním vyjadřuje souhlas 70 % obyvatel). Podstata našeho rozhodnutí bude mít daleko závažnější charakter pro svět a naši zemi zvláště. Abychom nepředbíhali, vraťme se k charakteristice zemí, jakými jsou Severní Korea a Irán, aby bylo zcela zřejmé, že stávající americká administrativa má jiné zájmy a od nich odvíjející se cíle.
Severní Korea
Země je pro naše vnímání vzdálena a tím trochu i mimo náš zájem. Připusťme však, že žijeme v globalizovaném „malém“ světě, kde problémy všech a geograficky kdekoliv již nikdy nepůjdou mimo nás. Korea má jadernou zbraň a jistou schopnost využití nosičů. Mohla by být již v současnosti největší potencionální hrozbou. Vojenští odborníci ji jako hrozbu Evropě vylučují. Země však je v geopolitické oblasti Číny a Ruska a pochopitelně s dalšími státy v oblasti zájmu Jižní Koreje a Japonska. Za současného stavu je Korea závažným problémem, který volá po neodkladném řešení. Zde bych se vrátil k titulu tohoto rozboru „Preventivní diplomacie nebo preventivní úder“. Zůstaňme u prvého předpokladu při řešení krizových situací a případ Koreje do této kategorie rozhodně patří.
Preventivní diplomacie je aktivní způsob řešení za použití celé škály mechanismů, které hledají kompromis, nebo raději pozitivní mírové východisko. Sám jsem se touto otázkou teoreticky zabýval v obšírné studii publikované ve Sborníku Vysoké školy ekonomické (Ústav Jana Masaryka) již v roce 1993.
Myslím, že preventivní diplomacie je právě ta metoda politického prostředku, která je v případě Severní Koreje vhodně uplatnitelná. Vyžaduje to však účinnou kooperaci všech zainteresovaných států a předně intensivní dialog se samotnou Koreou. Při vhodném, ale i citlivém řízení tohoto jednání je možnost dosáhnout společnou dohody velmi reálná. Není to o důvěře, ale o akcentování vzájemných zájmů v souladu s možnými východisky.
Zopakujme si stručně historii, přestože ji všichni dobře známe. V období vlády Clintonovy administrativy probíhala velmi intenzivní jednání, které byla již vedena jak v Koreji, (byla tam osobně ministryně zahraničí USA Madeleine Albright a její partner navštívil Washington) tak i v samotných Spojených státech. Připravovala se cesta prezidenta Clintona do Koreje k podepsání řady dokumentů. Jednání na této úrovni již necharakterizovalo nepřátelství. Je třeba dodat, že jak Čína, která je hlavním ekonomickým partnerem se značným vlivem, tak Rusko plně s USA spolupracovaly a souladně na Severní Koreu působily. Po nástupu nové administrativy ve Washingtonu po vítězství republikánů došlo bez vážných důvodů ke změně a dohodnuté postupy se již nerealizovaly. Mohly bychom si tento přístup rozebrat, ale není to již podstatné a to právě vzhledem k současnému vývoji, který zaznamenává návrat k diplomatickému řešení.
Buďme však konkrétní. Byla obnovena jednání „šestky“ ( USA, Rusko, Čína, Japonsko a obě Koreje) 8.-13. února 2007 v Pekingu . Bylo to, jen pro pořádek, třetí sezení pátého kola jednání. Bylo dosaženo vzhledem k celkové dřívější situaci značných a velmi pozitivních výsledků. Severní Korea potvrdila svůj závazek zříci se nukleárních zbraní a svého jaderného programu a respektovat Smlouvu o nešíření jaderných zbraní a obnovit spolupráci s Mezinárodní atomovou agenturou.
„Dalším významným výsledkem bylo, že všechny zúčastněné státy souhlasily s vytvořením zóny bez atomových zbraní na Korejském poloostrově, což povede k větší stabilitě a bezpečnosti Severovýchodní Asie.“ Tento odstavec je citací prohlášení ministerstva zahraničí USA, rozšiřovaným v Praze americkým velvyslanectvím. Myslím, že je to velmi dobré nakročení na cestě k dohodě právě z americké strany. Sám prezident Bush označil výsledek jednání za cestu k dosažení bezatomové zóny na celém poloostrově.
Buďme ještě konkrétnější. Byl přijat šedesátidenní plán jednotlivých postupů:
§ Severní Korea uzavře a zapečetí svá hlavní nukleární zařízení v Yongbyonu a pozve reprezentanty Mezinárodní agentury atomové energie ke kontrole a k projednání všech aspektů nukleárního programu k jejich pozdější likvidaci.
§ Severní Korea a Spojené státy zahájí bilaterální jednání k navázání úplných diplomatických styků. Je třeba jen dodat, že jednání byla již zahájena a právě probíhají.
§ Severní Korea a Japonsko zahájí vzájemné rozhovory k normalizaci jejich vztahů v rámci dřívější Deklarace ze září 2002.
§ Účastníci jednání poskytnou Severní Koreji ekonomickou, energetickou a humanitární pomoc.
A nyní POZOR. Pro nás velmi závažná informace.
§ Spojené státy zahájí proces vyjmutí (removing) Severní Koreje z listiny zemí podporující terorismus a budou jednat o ukončení použití (application) „Zákona o obchodu s nepřítelem“ na Severní Koreu.
Byly vytvořeno pět skupin, které budou sledovat plnění citovaných zadání.
Podtrženo a sečteno. Severní Korea dnes a zvláště ve své perspektivě nemůže být důvodem pro budování základny USA na českém území a Američané sami v tomto směru intenzivně pracují. Není na ni nadále nahlíženo jako na zemi, která může ohrozit Spojené státy. Je proto třeba, aby si ji stoupenci „ANO pro základnu“ ze své argumentace vypustili. K jejich uklidnění i případnému ověření výše uvedených informací je odkazuji na materiál, který byl i mým zdrojem. Materiál má původ v U.S. Department of State, a byl poskytnut americkým velvyslanectvím v Praze.
Americké velvyslanectví dokonce k uvedené problematice Severní Koreje zorganizovalo seminář, který proběhl dne 27.2.2007, kde zároveň poskytovalo dokumenty, ze kterých jsem citoval. (!)
Snad ještě malou poznámku. Není vše docela jasné v zemích českých resp. moravských, neboť na semináři vystoupil i Petr Suchý z brněnské Masarykovy univerzity a se zaníceným projevem vyslovil nedůvěru k jakémukoliv americkému ujednání s Koreou, které se nedá věřit a jistě nás podvede, jako dříve v minulosti, stejně tak jako byl podveden W. Brandt s jeho východní politikou (?). Dále jsme se z tohoto vystoupení dozvěděli že OSN nemá význam (nepodpořila USA v Iráku) a i z toho důvodu podporuje vybudování základny v České republice. Odpověď na námitky, že americké velvyslanectví nám předložilo, dokonce písemně, jiné stanovisko, než on nám prezentoval, si odvezl do Brna. Osobně jsem byl velmi zklamán, protože jsem dosud pokládal MU v Brně za instituci, právě proto, že je vzdálena od pražské administrativy a tím i možných administrativních a kariérních lákadel za pracoviště reálného, ale i kritického myšlení. Po vyprázdněném stanovisku pana Suchého dokonce v kontrastu s vývojem a pozicí USA ke Koreji pouze doufám, že to není charakteristický vzorek tamního akademického prostředí.
Irán
V novodobé historii byly vztahy se Spojenými státy velmi problematické. To jsou velmi dobře známé skutečnosti, které jistě komplikují možnost nástupu k jisté vstřícnosti a vytvoření základních podmínek pro vzájemná jednání. Pokud se vztahy nacházejí v takto komplikované situaci, je třeba se zaměřit na ty aspekty, které by mohly charakterizovat stav a tendence v jednotlivých zemích ze vzájemně pozitivního hlediska.
Pokud zůstaneme u USA a jejich zájmu udržet a zdůvodnit vysoké náklady na vojenský rozpočet - (vojensko průmyslné lobby) máme problém, neboť bychom se mohli setkat s tendencí hledat nepřítele, kterému by se mělo čelit či který by byl účinnou zdůvodnitelnou hrozbou. Výše citované vyjádření ministra obrany Gatese, které se zaměřilo i na „Čínu, Rusko a na jiné státy“, které nedefinoval (Irán a Severní Koreu uvedl v jiné souvislosti), by této neuvážené tendenci nasvědčovalo. Irán však s ohledem na tento přístup ustupuje do pozadí a věc se stává naopak závažnější a o to nebezpečnější.
Avšak ani za stávající administrativy se vyhrůžka ministra Gatese nesetkala s pochopením a za tři dny v Mnichově hovořil již v tónině spolupráce s Ruskem. Myslím, že toto je nejen rozvážnější, ale i stabilnější cesta. Tento závěr opírám i o pozitivní kroky americké diplomacie ve věci Koreje a jejímu zájmu napjatou situaci urovnat. Rovněž tak celkový vnitropolitický vývoj v USA a období po případné změně administrativy by nasvědčoval změně přístupu a hledání diplomatické cesty pro řešení vzájemných vztahů ve směru jejich normalizace. Podívejme se na posici Iránu a zvažme, zda existují i z druhé strany podmínky pro dohodu. Sledujme proto jisté vývojové trendy.
Irán ve svém rozsahu je regionální mocnosti, jak počtem obyvatel tak ekonomickým potencionálem, surovinovým bohatstvím, ale i vojenské kapacitě. Je nesrovnatelný s Irákem. Nemylme se dlouhou válkou s Irákem (8 let), která nakonec končila patem. Irácký Husajn, který zaútočil byl dobře vyzbrojen a fakticky celou dobu podporován USA a to dokonce zbraněmi hromadného ničení. Pokud jsem se zmínil o Iráku, zůstaňme u něj. On se totiž stává, právě vzhledem k neutěšené a prozatím neřešitelné situaci paradoxně možným začátkem přímých jednání USA - Irán.
K řešení velmi složité situace se hledají různé cesty. Přímé jednání se Sýrií a Iránem je jednou z nově navrhovaných alternativ americké vládě ( James Baker a Henry Kissinger) k ukončení izolace Iránu. Ke stejnému doporučení se kloní i americký velvyslanec v Bagdádu a současné návrhy demokratické strany. Již tato malá doporučení jsou označována jako náznak změny politiky Bushe vůči Iránu a možný počátek dialogu. Rozhovory v utajené formě nikdy nebyly zcela ukončeny, jak potvrzují zprávy ze Stratfor Geopolitical Intelligence Report (13.3.2007). 10.března však došlo v Bagdádu k otevřeným diplomatickým jednáním Američanů se zástupci Iránu a Sýrie. Jednání jsou pokládána za průlomová a to jak ve vztahu k možnému uspořádání situace v Iránu, tak ve vzájemných vztazích. V souvislosti se zájmem USA po jisté dohodě nebo alespoň o přímém jednání jsou zaznamenány signály z prostředí amerických zpravodajských služeb, které nehodnotí hrozbu atomového vyzbrojení Iráku již za akutní. Irán na druhé straně, který trval na odchodu amerických vojsk z Iráku ve svých stanoviscích nepožaduje nadále stanovení určitého termínu.
Zahájení otevřeného jednání USA s Iránem a Sýrií je považováno za signál měnících se stanovisek uvedených zemí ve vzájemném vztahu. Je to jenom důkaz o tom, že i v kritickém bodu (situace v Iráku) může byt hledán a snad i nalezen prvek, který může ovlivnit i vývoj příštích vzájemných vztahů v positivním smyslu.
V úvahu by mohly přicházet zcela reálně i jiné možnosti. Například použití jisté zprostředkovatelské funkce Pákistánu nebo Indie. Obě země nyní spolupracují s Iránem, ale i vzájemně. Což je novým, a dokonce překvapivým prvkem v jejich vztazích. Projevuje se to hlavně v ekonomické oblasti. Jejich tradiční napojení na USA vyžaduje oživení v každém směru. Navíc jedná se o oblast pod vlivem Šanghajské organizace spolupráce (ŠOS). Oblast Irán, Irák, ale i celá Asie právě vyžaduje netradiční metody spíše než koketérii s myšlenkou rozšiřování vojenské servisní oblasti pod hlavičkou NATO o Japonsko, Austrálii a Nový Zéland, jakoby novou dělící hranici v Asii. Navíc za podmínek oživující se tendence revanšizmu v Japonsku v jejich rodícím se požadavku po zbrojení a případném vlastnictví nukleární zbraně. O nároku na stálé místo v Radě bezpečnosti OSN ani nemluvě. Je dobře si v této souvislosti připomenout, že Japonsku patří již nyní čtvrté místo ve vojenských výdajích ( po USA, Rusku a Číně).
Pokud by USA neinklinovaly k využití možností pozitivního přímého přístupu k Iránu je třeba potom zhodnotit postavení Iránu v oblasti zcela samostatně a nezávisle na jejich případném přístupu s zdůraznit reálné možnosti pod vlivem a součinností s ŠOS.
Nukleární mírový program Iránu je do určité míry prováděn a kontrolován Ruskem. Velmi důležitým aspektem je rozšiřující se napojení Iránu na sousední země a jeho vzájemnou provázanost. Rozhodující je spolupráce s ŠOS , kde má sice prozatím statut pozorovatele, ale nelze vyloučit v krátké budoucnosti jeho plné členství a pak bude mít diplomatickou oporu v Číně i Rusku a pochopitelně se tím zvýší jeho mezinárodně politické postavení, ale i navázání na zásady této organizace akcentující zásady Charty OSN a mezinárodního práva.
Úzké vztahy má nyní Irán s Indií a Pákistánem. Zde se prostřednictvím Iránu podařilo tyto tradičně znepřátelené země (vedly spolu již tři války a dnes vlastní nukleární zbraně) smluvně propojit a to způsobem, že jsou na sobě vzájemně závislé při velkých ekonomických a komunikačních projektech. Odborně a finančně do těchto vztahů vstoupilo i Rusko. Domnívám se, že bylo velkou chybou americké diplomacie, že nenašla formu jak se k těmto tendencím a již dohodnutým projektům připojit buď finanční účastí nebo technickou pomocí. Pokud by měli problémy při jednání přímo s Iránem jistě by měli možnost využít tradiční vazby na Pákistán a Indii. Svědčí to pouze o skutečnosti, že byly opomenuty možné pozitivní alternativy. Tyto nové vazby vyžadují podrobného vyhodnocení a to právě z hlediska vývojových tendencí v oblasti.
Pokud bychom vzali v úvahu upřímnou, ale stále marnou snahu USA po urovnání vztahů Indie - Pákistán, která trvala po desetiletí a přihlédli k současnému stavu, kdy došlo k urovnání a navázání účinné spolupráci pod patronací Iránu, jednalo by se o jednoznačný pozitivní důkaz, navíc vedený v dlouhodobé linii samotných Spojených států. Tento trend a výsledná spolupráce i ostatních zemí v oblasti vylučuje zájem Iránu po aktivní nepřátelské politice proti USA, natož v globálním měřítku. Tato úvaha vychází ne z předpokladů, ale již z faktického stavu. Pokud by USA setrvávaly v jisté nekooperativní poloze mohly by se později ocitnout v okrajovém zájmu v této oblasti, což ovšem neznamená zvýšení bezpečnostních rizik jak pro ně samotné, tak pochopitelně i pro Evropu. Formování stabilního prostředí by šlo pouze mimo ně, což by nebyl vítaný postup, ale nevyhnutelný.
Jen okrajově je třeba se zmínit i o Turecku, ke kterému se EU otáčí zády a které aktivizuje své vztahy s Ruskem (státní návštěvy, „rok Ruska“ a opačně s prohlášeními, že vzájemné vztahy jsou po staletí nyní nejlepší), vylepšilo i vztahy i s Iránem, je třeba uvést že tradičně dobré, a nelze opomenout hlasy o navázání či vyjasnění si svého vztahu s ŠOS. Tyto turecké tendence začínají mít i své projevy například v deklarování odmítnutí využití leteckých základen pro případný útok USA proti Iránu. Není asi daleko od pravdy závěr, že Turecko, pokud bylo odmítnuto Evropou, si hledá svoji vlastní cestu a to směrem, kam se posouvá ekonomické, ale i mocenské centrum. Prostě situace je složitější než by mohla být řešena jednoduchým a prostomyslným zařazením nějaké země mezi „darebácké“ státy. Tyto výkřiky unipolarismu patří minulosti. Nakonec nikdy neměly reálný základ. Tak mezinárodní vztahy zvláště v globálním měřítku nepracují. Není od věci připomenout, že Irán sám ve své dlouhodobé moderní historii nikdy nevedl útočnou válku.
Při optimistickém pohledu na vývoj americké vnitřní ale následně i zahraniční politiky je možno předpokládat, že dojde k jejímu přehodnocení a využití všech možností, které ji nová situace právě i v této dnes ještě v krizovém stavu dává a využije všech možností i těch které v tomto rozboru byly naznačeny k uplatnění svého vlivu ale doufejme i zájmu k normalizaci svého vztahu k oblasti jako celku a Iránu zvláště.
V každém případě, i na základě tohoto kusého, ale přesto věcného rozboru nelze dojít k závěru, že Irán je nyní (pokud vůbec někdy byl) tou zemí, která je schopna, nebo svojí vůlí směřuje k vyvolání konfliktu ve své oblasti, natož v globálním rozsahu. To je myslím hodnocení současné situace a v perspektivě, jak uvedeno výše, má spíše pozitivní charakter. Pokud následné diplomatické kroky budou řízeny dle zásad preventivní diplomacie jsem přesvědčen, přestože nemohu znát všechny existující možnosti, že je dán široký prostor pro uklidnění situace a stabilizaci. Dosavadní úspěšná jednání se Severní Koreou, která byla jistě velmi komplikovaná, jsou pozitivní nadějí i vodítkem pro aktivní přístup i při řešení tohoto, do jisté míry uměle nadneseného problému.
Současná situace v Iráku ani tendence jeho posledního vývoje, která ho více přivádí ke vzájemnému zapojení se do spolupráce zemí v regionu, nedává žádný základ k takovým obavám, které by odůvodňovaly otvírání nových základen a to zvláště na území Střední Evropy. Jméno Irán může být proto rovněž vypuštěno jako údajný argument pro stoupence základny na území ČR.
Čína, Rusko a jiné země
Obávám se a nejsem sám, že „darebácké státy“ nebyly ničím jiným, než jistou záminkou, jak argumentačně zdůvodnit nutnost udržet, případně zvýšit náklady na zbrojení a tím v činnosti a prosperitě vlivná průmyslová odvětví. Vyhlášení „války“ terorismu tuto funkci nemohlo uspokojivě plnit. Proti terorismu se nebojuje zbraňovými systémy, a rozhodně ne těmi nejnákladnějšími. Proto v pozadí uvažování o potencionálním nepříteli je vyzdvihováno Rusko, Čína a jiné země (svědectví ministra obrany Gatese dne 7. 2.2007 před Senátem).
NATO, které nyní plní již jen funkci servisní organizace ve vojensko-politické strategii USA (samy orgány NATO již nestojí před žádným rozhodnutím) se má rovněž zapojit do zvyšování vojenských nákladů. To byl také hlavní smysl cesty generálního tajemníka aliance Jaap de Hoop Scheffera po členských zemích a jeho lobování v zájmu zbrojařských firem za zvyšování rozpočtu. Politické, transformační a jiné otázky nebyly na programu dne a pravděpodobně již také nikdy nebudou.
Pokud bychom hledali logiku pro zdůvodnění zvyšování nákladů ve zbrojení, musíme proto uvést závažný důvod. Ten samozřejmě není v boji proti terorismu i když nebudeme podceňovat jeho závažnost. Dostáváme se tím do roviny velmi nebezpečného uvažování. Hledání nepřítele v oblasti států s největší možnou kapacitou. Současná mediální kampaň tomu nasvědčuje. Její slabost je v neexistenci relevantních argumentů. Proto nachází oporu jen u jisté části republikánské administrativy v USA a ve vždy poslušných ( tu si zachovaly z dob minulých) zemích postkomunistické „Nové Evropy“. Jakoukoliv širší podporu lze těžko nalézt, natož definovat.
Geopolitická situace světa je sice složitá a zájmy mohou proto být různorodé, ale v podstatě je zde mnoho jednotících prvků, které před rozpadem bipolárního světa neexistovaly. Myslím, že není třeba je ani zvláště specifikovat. Jednotící ideologie, tržní hospodářství, vzájemná finanční a kapitálová propojenost a co hlavní, vzájemná závislost a nutnost společných řešení globálních problémů.
Ne síla, ale slabost je faktor, který nás sjednocuje a pokud si toho nejsme vědomi tak hledáme nepřítele v podkladech a důvodech minulých válek. Kdyby tato tendence převážila, byla by to tragedie. Globalizace, nyní velmi populární termín, jehož podstata je v globální odpovědnosti a není jediný stát nebo uskupení (mimo OSN), které by ji mohlo převzít. Navíc naše problémy jsou závažné, ale nejsou řešitelné vojenskými prostředky.
Tato úvaha je psána a reflektuje „malé“ české prostředí. Které nebylo však v zahraničně politické oblasti bezvýznamné. Viz poslední část studie, která se touto otázkou zabývá konkrétně. Musíme proto zvážit celkovou situaci s jistým nadhledem a odstupem.
Pokud chceme umístnit cizí základnu na našem území, musíme proto hledat závažný důvod. Ten není, jak bylo vysvětleno , v Iránu či Severní Koreji. Musí to být jedině v „Rusku, Číně a jiných zemích“. Obávám se, že „jiné země“ i když nebyly specifikovány představují takové kolosy jako je Indie, Pákistán či Brazílie pokud ne celý Africký kontinent. Dosud se tak přímo neargumentuje, ale jsou jiné cesty jak by tyto úvahy mohly vstoupit do našeho povědomí. Historická zkušenost, kulturní odlišnost, civilizační rozdíly a všechny ty faktory, které budí nedůvěru a podezření a podporující naši jistou, alespoň kulturní a společenskou nadřazenost. Cílem je katastrofický scénář, ke kterému vždy inklinuje posilovaná militarizace (vojenské náklady) a bohužel i mediální sféra. Pochopitelně za těchto podmínek má snahu přivlastnit si právo rozhodovat i o věcech jiných. Zde je pozadí a podstata vytváření atmosféry nedůvěry a nakonec i nepřátelství. Nelze tyto faktory podceňovat, ale nemyslím, že toto směřování je nezvratné, a že by mělo být pro náš další vývoj určující. Podívejme se na situaci z jiného hlediska a s akcentem na jiná fakta.
Slabost jako silový faktor spolupráce
Hledejme společné prvky. Jsou v naší lidské slabosti a nutném soužití na tomto malém globalizovaném světě. Vzájemná závislost je absolutní objektivní faktor. Není to tak nesnadné pochopit, ale náš přístup musí být veden při hledání společných pozitivních prvků a prostoru pro jejich uplatnění. Jiná cesta není.Lidstvo má jedinou zbraň ke spasení a tou je rozum - ten však není kolektivní. Podívejme se proto na konkrétní pozitivní vzájemné vazby. I v době bipolárního světa začala převládat tendence ke koexistenci a dokonce k aktivní spolupráci a to i v tak sofistikovaných oblastech jako je raketová technika, společné dobývání vesmíru a řešení jistých a to i bezpečnostních problémů. (SALT I, SALT II, otevřené nebe, odzbrojování, stanovení limitu pro zbraňové systémy a řada dalších). Dnes po rozpadu bipolárního světa žijeme v příznivějším prostředí z hlediska možné spolupráce a není proto žádný důvod pro jakékoliv znepokojení a nebo vytváření animosity. To, že není důvod, však neznamená, že se nepřátelství nevytváří a že se systematicky nepracuje na zeslabení nebo popření pozitivních prvků, které zde dokonce existovaly i v období SSSR, které pracovaly pro změnu politického systému a nakonec ho dosáhly. Vždyť dnes již obecně akceptovaný a převládající argument o „uzbrojení Ruska Reaganem“ jako důvodu jeho nutné přeměny, je v podstatě nesmyslem vulgarizované politiky.
Zcela jednoduchý pohled na vzájemné odzbrojovací tendence a uzavírání celé řady smluv v tomto směru a to i v období vlády Reagana svědčí spíše o opaku. I „hvězdné války“ nebyly tak jednoduchým termínem. Stačí si jen uvědomit, že americké vesmírné rakety používaly ruské motory, servis a jestli někde byla účinná spolupráce těchto „soupeřících“ mocností, tak to bylo právě v této oblasti. Je vůbec překvapivé, že tento argument se používá a má oporu i v českých zemích, které něco vědí o období před rokem 1968 včetně, a nikdo neříká, že nás (Československo) někdo uzbrojil. Jedná se o účelové podcenění či dokonce popření vnitřního celospolečenského vývoje a jeho zákonitých faktorů, které se nemohly vyhnout ani „socialistickým“ zemím a doufejme, že tyto zákonitosti platí obecně a nejenom pro ně.
Operativní úvaha však nutně musí respektovat závěr, že vnitřní zákonité změny musí být započaty a dokončeny v centru moci (Moskvě). O tom svědčí historie Budapešti 1956, Pražského jara 1968 i Solidarity v Polsku. Proto také efektivní zaměření disentu mělo faktický význam v napojení a napomáhání vývoji v Rusku ( Hanzelka, Hájek a j.)
Pokud přijmeme konstatování, že výše uvedené důvody k vypuštění uvedených zemí z kategorie „darebáckých“ států a myslím, že mají relevantní základ, jsme nuceni zhodnotit opět vazby USA - Rusko, případně Čína a jiných zemí. Vzhledem k závažnosti a stálé aktuálnosti této problematiky jsem se otázkou zabýval již dříve.
29. 1. 2003 „Američané spolupracují s Ruskem a v Praze to mnozí nechtějí vědět“ zde
6. 8. 2004 „Hvězdné války a globální bezpečnostní prostředí“ zde
20. 7.2005 „Asijská spolupráce v širších souvislostech“ zde
22. 9.2006 „Rozpad osy zla“: svět chce mír, média a Vondra chtějí krev zde
27. 11. 2006 „Multipolarizace zahraniční politiky pokračuje“ zde
23. 12. 2006 „USA aktivizují své vztahy s Ruskem“ zde
2. 2. 2007 „NATO - spojenectví bez závazků“ zde
Burns
Jedná se o informace, které podávají dnes již trochu historizující pohled. Charakterizují však celkem reálnou a to pozitivní vztahovou situaci. Podívejme se proto podrobněji na aktuální pohled současného amerického velvyslance v Rusku Williama Burnse. Jedná se o velmi poučnou exkursi. Stanovisko bylo vysloveno ve středisku Carnegie v Moskvě dne 1. března 2007.
USA chtějí řešit problematiku Iránu a Severní Koreje výlučně diplomatickými prostředky ( s oběmi zeměmi již probíhají jednání).
Vyhneme se jakýmkoliv krokům, které by ohrozily mezinárodní stabilitu. Hlavní břemeno je na Rusku a USA, ale kooperuje se s Čínou, Velkou Británií, Francií a Německem. Žádná ze stran nemá zájem, aby Irán získal atomové zbraně.
Již prvé kontakty při jednání zaznamenaly pozitivní výsledky.
USA a Rusko jsou jedinými zeměmi životně zainteresovanými na řešení tohoto problému a musí si zachovat svoji vedoucí pozici při této spolupráci.
Sám se odvolal na práci svého otce v oblasti atomového odzbrojování, ale i na své zkušenosti při vyjednávání s Libyí v roce 2003, aby zastavila program výzbroje zbraní hromadného ničení. To mu dává kvalifikaci pracovat společně s Ruskem k dosažení stejného výsledku v Iránu.
Připomenul vzájemnou dohodu o omezení nukleárního arzenálu i nosičů a denuklearizaci Běloruska, Ukrajiny a Kazachstánu.
Vzpomenul dále smlouvu Bush-Putin z Moskvy a snížení arsenálu jako hlavní a podstatný rys vzájemné účinné spolupráce.
Byly vytvořeny i operativní mechanismy kontroly a likvidace (Cooperative Threat Reduction Program). Skladovací místa byla omezena a zajištěna jejich bezpečnost. Tato opatření proběhla bez pozornosti, ale mají trvalý politický a bezpečnostní význam.
Při mírovém využití nukleární energie (15% elektřiny na světě) nutná spolupráce při další výstavbě a zlepšování technologií. Ve stadiu jednání je dohoda známá jako „123“ (dle sekce 123 U.S. Atomic Energy Act). Tato dohoda má směřovat k další spolupráci i v oblasti managementu. Smlouva má obsahovat i podmínky za kterých bude otevřen přístup pro Rusko a USA na uranový trh. Společně s Kazachstánem obě země připravují „Globální partnerství nukleární energie“ (Global Nuclear Energy Partnership).
Kongresman Tom Laktos, předseda zahraničního výboru kongresu, předložil právě v Moskvě návrh na vytvoření Mezinárodní energetické banky k zajištění obohacování uranu a kontroly materiálu. Intensivně se jedná o nahrazení smlouvy START (současná končí v roce 2009) s tím, že nová smlouva má posunout obě strany, ale i prostředí ve světě k větší jistotě.
K této přehledné zprávě není mnoho co dodat. Snad jen jednu velmi závažnou okolnost, že podobné informace unikají opět účelově pozornosti našich medií, ale i odpovědným pracovníkům naší administrativy. I to má však svoji logiku. Výše uvedené informace hovoří o reálné situaci, o směřování k další stabilizaci a jsou v protikladu s nutností posilování vojenských, byť obraných (jak jinak) systémů, nebo dokonce nových závodů ve zbrojení. Vztahová situace USA k Rusku, Číně, ale i k jiným zemím není bezvýchodná a existují podmínky pro další její stabilizaci. Dnes jak naznačují vývojové trendy je to předně v americkém zájmu.
Aktivity české zahraniční politiky
Postavení země a její váha v mezinárodní politice je dána mnoha faktory. Není je třeba vyjmenovávat ani rozebírat. Jsou obecně známé - geografie, velikost, počet obyvatel jeho kultura, vzdělanost, národní povědomí, ale i průmyslový potenciál, smluvní vazby na mezinárodní organizace a řada jiných. Z našeho hlediska je však podstatný politicko-společenský stav, který je určujícím pro aktivní směřování země. Ten je zpravidla dán politickou strukturou stávající administrativy. Obecně se konstatuje, že v zahraniční politice ustupují různá stanoviska do pozadí a dbá se na národní zájem. Není to tak jednoduché a zpravidla tomu tak ani nebývá, snad mino krajních řešení, když jde o bytí národa. To není a doufám nebude náš případ i když nám zůstává v povědomí EU jako jeden z pilířů opory našeho zájmu a mnozí tak snad i oprávněně vyjadřují obavy z přílišného zapojení se do jejich zpravidla byrokratických struktur.
Na druhé straně je vládní garniturou proklamovaný druhý pilíř - vazba na USA, která nás pochopitelně řadí do nerovného postavení, kdy i požadavek vojenské základny na našem území se pojí jakoby samozřejmě s návrhem kladné odpovědi
Hovoříme-li o aktivitě, uznáváme, že zde existuje prostor pro vlastní politiku, která vyjadřuje jistý zájem a její možnost působení navenek. I naše země včetně dob Československa měla řadu příležitostí jak svůj zájem vyjádřit. K této problematice vyšla řada publikací i studií. Není je třeba podrobovat kritice. Vycházely z jistých politických tendencí a vlivů.
Přestože jsme si uvědomili nerovnost váhy země naší velikosti v mezinárodních vztazích, nemusí to být vždy jen limitující prvek. Předně aktivní zahraniční politika těchto zemí hledá smluvní spojence jak v rovině bilaterální, tak, a to hlavně, v rovině multilaterální. To je cesta, jak je možno limitovat unilaterální pozici mocností. Toto napojení má i rozhodující univerzální charakter. Je to členství, struktura i pravomoc OSN (a to i s vědomím výjimečnosti pěti členů v Radě bezpečnosti). Do této kategorie patří i Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, jako regionální organizace. Její význam je zdůrazněn velkým bojem o jejím poslání a pravomocech, kdy USA s pomocí „věrných“ (i z ČR) se snaží její postavení omezit jen do pozice pozorovatelů), ale i bezpečnostních regionálních organizací jako je v našem případě NATO, které však již bylo v praxi vyřazeno z rozhodovacího procesu (po rozhodnutí o útoku na Jugoslávii) a slouží jenom jako servisní organizace pro USA. Sama však ani dříve dle svého statutu Washingtonské smlouvy bezpečnostní záruky neposkytovala (viz. Článek „NATO spojenectví bez závazků“ - únor 2007) i když je třeba respektovat, že zapojení do jakékoliv organizace má svoji váhu pro členské státy, která musí být do určité míry respektována.
Smluvní návaznost na mezinárodní organizace a aktivní práce v nich s využitím a posilováním jejich pravomocí by měla být základním pilířem posilování našeho postavení a tím i hlavní bezpečnostní zárukou.
Existuje zde však další důležitý faktor, který by neměl být opomíjen, bagatelizován nebo zlehčován. Je to právní základ světového uspořádání. Mezinárodní právo, které v našem pojetí bylo založeno již Vestfálským mírem (1648) po ukončení třicetileté války, kdy byly stanoveny principy státní suverenity. Po staletí se jeho zásady prohlubují a upřesňují. Je to pomalý, konzervativní ale stabilní proces, který posiluje malé státy (národy), ale zároveň, a to především, stanoví určité normy jednání velkým a tím je pochopitelně limituje.
Organizace OSN ve své univerzalitě, ale i se svou exekutivní pravomocí spolu se zdůrazňováním, uplatňováním a dodržováním mezinárodního práva jsou ty dva základní faktory, které by měly být rozhodujícím při zvažování jakéhokoliv postupu při naší účasti na mezinárodních vztazích a při posílení váhy naší země v nich. Jiná tendence je proti našemu národnímu zájmu, suverénnímu postavení a směřuje k lennímu vztahu nebo alespoň k neúčinnosti výrazu v zahraniční politice.
OSN má svoji váhu v rozhodnutí Rady bezpečnosti a schopnosti zajistit její realizaci (Irák 1991), stejně tak nepodřídit se snahám a vůli vyvolat střet (Irák 2003) . Toto odmítnutí podřídit se americké vůli „naše“ media ve své servilnosti vysvětlovala jako slabost OSN. Byl to však projev reálného zhodnocení situace a jak prokázala nedávná historie a nakonec i současnost, bylo to rozhodnutí správné.
Ministerstvo zahraničních věcí ČR je si přesně vědomo váhy OSN i mezinárodního práva, ale místo podpory, která se zdá logická a jedině možná právě v zájmu ČR, na tyto zásady útočí a neuznává. Jak je jinak možno vysvětlit „odborná“ posuzování vedoucích představitelů MZV, že „pokud OSN nebude mít vůli a sílu řešit mezinárodní problémy, tak se budou řešit mimo tuto organizaci“. A dále „pokud mezinárodní právo při řešení mezinárodních problémů se prokáže jako neúčinné, tak se bude musit jednat mino toto právo“. Tak zní dokonce písemná stanoviska býv. ministra zahraničí Cyrila Svobody (křesťana), ale i dalšího, Alexandra Vondry (přiměl Havla k podpisu prohlášení na podporu agrese proti Iráku bez souhlasu OSN a přes odmítavé stanovisko naší vlády). Jedná se o jakousi snahu po teoretickém opodstatnění servilního vztahu k mocným a nerespektování sebe sama.
Uvedená stanoviska jsou z posice našeho státu k nepochopení. Lze jim rozumět pouze, pokud náš vlastní zájem ustupuje do pozadí a vzdáváme se zásad, které by nám měly být vlastní, respektujeme mocenský zájem jiných, místo abychom působili aktivně v rámci právě mezinárodních institucí, subjektů, které by neměly dovolit, aby mocné státní subjekty mohly právem moci nahradit moc práva.
Byl projeven jednoznačný nesouhlas s podstatou zahraniční politiky, která ve svém přístupu nerespektuje základní zásady, které by měly být v našem zájmu. Buďme však konkrétnější. Nezdá se že naše politická representace je tak jednotná ve svém bezdůvodném přístupu.
Současné tendence
Za směřování zahraniční politiky odpovídá vláda a resortní ministr. Parlament má svůj odborný výbor a schvalovací pravomoc, kterou může podmínit vládní rozhodnutí. Obě tyto instituce nemusí mít jednoznačné stanovisko a mohou být přístupné k věcné a reálné argumentaci.
Dle ústavy je zde však ještě další činitel - prezident republiky. Zdůrazňují se jeho omezené pravomoci, ale v praxi tomu tak vždy nebývá . Je možno si vzpomenout na velmi aktivní a pozitivní působení pres. Havla v počátku jeho funkčního období i jeho totální zřeknutí se původních zásad v pozdějším průběhu výkonu své funkce.
Zastavme se však raději u prezidenta Václava Klause. Jeho postoje k určitým zahraničně politickým otázkám sledují spíše jeho vlastní myšlenkovou osu než přejímání postojů „rádoby zúčastněných“, ale ne zcela odborně kvalifikovaných členů exekutivy. Byl to on kdo projevil nesouhlas s útokem na Irák a to ještě v době, kdy jej připravovala Madlein Albright (1998), Byl prvým vysokým představitelem v Evropě, který navštívil Bělehrad (ještě před bombardováním). Jeho posice proti humenwrightismu má také závažný podtext, neboť jak uvádí v „boji“ za lidská práva je skryta „záměrně poněkud rozmazaná ideologie a politická doktrína“. (Porovnejme selektivní přístup bývalého prezidenta Havla). Může, a mělo to být chápáno jako zneužití institutu „lidských práv“ ve smyslu znovuzískávání mocenské nadvlády. Vzpomeňme na Goldstückerovo „ klasický kolonializmus se sápal na svět tvrzením, že šíříme civilizaci.kulturu. A teď jsou po ruce lidská práva. Já myslím, že lidská práva byla objevena jako velmi účinný prostředek rozšiřování mocenského vlivu.“ Alespoň víme, proč ministerský předseda Topolánek vloni, a pan Vondra ještě letos vlezl v trestaneckém mundůru do klece na Václavském náměstí.
Nehodlám se zmiňovat o vyjádřeních Klause k EU i když je v těchto jeho postojích řada racionálních argumentů, ani o postoji ČSSD v této oblasti, které se zdají původně více proněmecké než proevpropské. Čtenář má dostatek argumentů k samostatnému posouzení.
Nechoďme ale kolem horké kaše. Klaus již jednou zapochyboval o účelnosti cizí základny na našem území a její pravděpodobné neoblíbenosti u občanů. (trefil se). Není to naivní člověk, který by věřil že je potřebná proti Koreji a Iránu a je příliš svědomitý a odpovědný na to, aby byl zařazen do voluntaristických tendencí, které vidí nutnost zbrojení v přípravě na válku proti „Číně, Rusku a jiným zemím“ (min obrany USA Gates).
Ještě jedna poznámka ke Klausovým postojům. Jeho jednoznačně „proamerický“ přístup je skutečně proamerický, tak jak on odpovědné Americe rozumí a jak se tato nyní dosti radikálně ozývá. Myslím, že jeho rozhodování o základně za současných podmínek bude velmi složité a zítra, pokud se podmínky v USA změní, bude již doufejme zbytečné.
Současná tendence jak naznačuje téma článku může mít dvojí směřování. Hledání i z omezených pozic České republiky možnosti vzájemného dohovoru a porozumění a nikdy neopustit metodu preventivní diplomacie a možného kompromisu. K tomu napomáhá zcela zákonitě nová polticko společenská situace po rozpadu bipolárního světa. Objektivní podmínky jsou zde tudíž dány.
Druhá cesta, která není bez možnosti ovlivnění je právě narušování těchto podmínek, hledání nepřítele, vymýšlení a hledání důvodů pro útok či dokonce preventivní v zájmu předejití daleko větších katastrof za použití zbraní hromadného ničení. (příklad Iráku) dnes se hovoří i o základně terorismu. Nastupuje i jiný argument - bezhraniční interes o lidskí právav cizích zemích na základě účelové selekce (proto ta kubánská klec na Václaváku, ale ne na protest vězněných tisíců politických vězňů na příklad v Egyptě). Těch důvodů jak hledat nepřítele a připravovat preventivní útok je celá řada. Právě boj o „lidská práva“ se stal novodobé „politikum“ (Klaus) k ovlivňování či chcete-li dobývání světa a jeho surovinových zdrojů. K dosahování těchto zájmů je potřeba posilování výzbroje včetně nejnákladnějších zbraňových systémů. Je to příprava na válku (preventivní ?) a zabíjení. Nemusíme být tak defétističtí. Chtít je jedna věc a realizace je věc druhá. Věřme že k tomu nedojde a zvítězí druhá tendence. Přesto se však podařilo zahájit závody ve zbrojení a znovu oživit zisky zbrojařského průmyslu jak v USA, tak pod i lobbyistickým tlakem centrály NATO (objíždějícím generálním tajemníkem) na své členské země.
Do této tendence jsme se kupodivu plně zapojili. Vždyť hlavním argumentem pro americkou základnu u nás není již Korea či Irán, ale hrozící nebezpečí v budoucnu (za 15 až 20 let). To jsou dnes argumenty jak naší ministryně obrany, tak ministra zahraničních věcí. Jako by nevěděli nic o vyjednávání, předcházení sporů a jejich řešení jiným cestami. Tato nebezpečná tendence je velmi důsledná a všeobsáhlá. Nedovolme si ji přehlížet. Dohody v Moskvě mezi prezidenty Ruska a Číny se interpretovaly jako nebezpečí pro Západ (!) a „protože Rusko přesto nedalo Číně nejlepší zbraně, tak se připravují na vzájemnou válku.“ To jsou závěry televizních komentátorů. Asi to znamená, že když USA nedávají nejlepší zbraně svým „spojencům“ (jak všichni dobře víme) připravují se také na válku proti Franci či Německu a samozřejmě i s námi. Na nutnost III. světové války přišla ale již dříve studie KU CESES, která ji vidí dokonce ve válce víry(!). Nikdo ale nemá sílu zastavit tyto postpubertální komentátory, a „vědce“ bývalé doby, kteří za dobrý peníz by byli uspokojeni snad jen III. světovou vyhlazovací válkou. Je třeba uvést, že na jejich obranu, přispěchali výhružným prohlášením členové vlády Parkanová a Schwarzenberg. U zástupkyně „křesťanů“ ve vládě to ani mnoho nepřekvapuje. Předně je věci asi málo znalá a dále dodržuje „českou křesťanskou“ linii, která byla jednoznačně a pregnantně vyjádřena katolickým klérem, když nesouhlasil s prohlášením Papeže, který veřejně a důrazně odsoudil agresi proti Iráku, protože je v rozporu s mezinárodním právem, zásadami OSN a přinese utrpení mnoha lidem. To jsou fakta, která našim mediím (TV) jaksi účelově unikají. Zdá se, že problémy s Vatikánem nemá Česká republika, ale předně sama katolická církev.
V naší zahraniční politice tyto tendence však nyní převažují. Jedná se o krajní negativizmus a v perspektivě nedůvěra v pozitivní vývoj a to dokonce v USA, kde lze odsledovat reálné změny, které by měly, jak doufán, být dokončeny jejich volebním rokem. Nechci připomínat, že by si pánové Schwarzenberg či Vondra mohli chtít svými aktivitami zopakovat své působení na Hradě za pana Havla v roli poradců a ovlivňovatelů jeho stanovisek, kdy také právě v americkém předvolebním období označil Havel Američany za zrádce České republiky a v našich novinách jsme se o demokratickém kandidátu Clintonu nic jiného nedozvěděli, než že je to agent KGB, dokonce školený v Praze a že je to kryptokomunista (pozor to není o bulváru, ale prohlášení šéfa BIS - Devátého). Je však zarážející, že tito „poradci“ Havla, kteří se tak negativně zapsali do stanovisek ČR před deseti lety se stali nositeli stejných nenávistných tendencí , ale nyní v daleko vyšších exekutivních funkcích v dnešní vládě (ministra zahraničí a místopředsedy vlády). Doufejme jen, že forma hledání nepřátel, dokonce i v řadách představitelů USA nebude mít tak primitivní formu jako při jejich dřívějším působení. Prezident Klaus asi měl své pochybnosti před jejich jmenováním dobře a odpovědně podloženy.
Upozornil jsem na velice závažnou atmosféru a tendenci, která bohudík bude nakonec překonána vývojem, který nepůjde dle přání našich představitelů ani medií (TV, radiožurnál, Praha 6), naštěstí přizpůsobivost (bezzásadovitost chcete-li) těchto lidí je tak značná, že jsou schopni změnit svůj postoj ze dne na den. Takže můžeme klidně spát.
Zahraniční politika ČR – ilustrativní přehled
Tento rozbor si nečiní nárok na vyčerpávající pohled. V tom smyslu byla již vydána řada knih či článků v odborných časopisech. Myslím, že jedním z posledních byl společný článek pánů Picka a Handla v Mezinárodní politice. Obecnou chybou zůstává, že se přesně dovedou vyhnout podstatným věcem z naší diplomacie, které chceme jakoby zapomenout a použili tím metodu dobře známou z minulého režimu.. (agrese ČR poprvé v historii, spoluúčast na vyvraždění všech židů v Kosovu, snaha po ovlivnění voleb v USA a pod.)
Nejde ani o vyčerpávající přehled, ale spíše o ilustraci jistých tendencí při ovlivňovaní a tvorby naší zahraniční politiky a její zapojení do mezinárodního kontextu.. Náš vliv však nebyl zcela zanedbatelný, naopak byl daleko nad rámec naších kapacitních možností, tak jak jsem je popsal v úvodu. Myslím, že naše zahraniční politika může dostat dobrý kredit. Bylo by možno potvrdit známé aktivity v období mezi válkami a nakonec i při ustavení ČSR. To není ale předmětem našeho zkoumání. Zůstaňme v moderní době. Zde je třeba zaznamenat vývoj dokonce v rámci sovětského bloku.
Období Pražského jara, které je třeba počítat již od začátku šedesátých let silně uvolnilo prostor nejenom postupně v oblasti kultury, společenských věd, ale projevil se i v oblasti zahraniční a zpravodajské služby. Lidé jako Hájek, Klička, Pithart st., Petrželka, a řada dalších již přicházeli s vlastní koncepcí zdůrazňující větší prostor i pro zahraničně politické přístupy. V období let 1966-68 vše gradovalo a dokonce pro čs. zahraniční službu se právě proto otevřela nová mediátorská funkce, která předpokládala již respekt z obou stran. Právě v tomto období také zasáhla aktivně dokonce do dění mezi oběma bipolárními centry. Tato úloha jakkoliv pozitivní a svými důsledky velmi závažná, a to dokonce pro ovlivnění rozhodujících světových problémů, není překvapivě a účelově v současné době zkoumána. Byla to dokonce v této velmi složité době, světlá historie naší diplomacie. To je úkol pro historiky. Nikdo se ho dosud neujal Proto předkládám pro ilustraci několik námětů aniž bych se domníval, že jsou vyčerpávající.
Pozitivní aktivity preventivní diplomacie
Ukončení vietnamské války
Česká diplomacie byla v letech 1967 - 68 žádána americkou stranou a to přímo CIA, která se snažila na rozdíl od Pentagonu ale i State departmentu hledat cestu k ukončení konfliktu cestou dohody se Sověty. Tato jednání probíhala po dobu téměř jednoho roku za zprostředkování československé strany. Do tohoto jednání bylo možno pro československou stranu vstoupit aktivním způsobem a ovlivňováním stanovisek. Jednání byla uzavřena a v podstatě detailně dohodnuta před schůzkou zúčastněných stran v Paříži v roce 1968. Posun do roku 1972 byl zapříčiněn Kissingerovou „čínskou kartou“ , kdy kalkuloval s roztržkou Čína - SSSR. Je nepochybné, že pomoci jednání naší strany nakonec došlo ke zkrácení trvání tohoto vojenského konfliktu a snížení jeho důsledků. Jednání byla tajná, a nakonec oceněna americkou stranou, ale u nás vešla v zapomenutí.
Šestidenní válka v roce 1967
Za velmi vypjaté situace Mimořádného valného shromáždění, kdy USA se dostávaly do izolace, Západ se stavěl do neutrální pozice (závislost na dodávkách ropy), ostatní neangažovaní byly proti „agresorovi“ – proti Izraeli. Právě v této době po zkušenostech s vyjednáváním ve věci Vietnamu byla to čs. iniciativa u obou velmocí, která přímo v OSN dovedla rozptýlit hlavní sporné body a s odůvodněním jiných světových priorit se podařilo dosáhnout překlenutí tohoto krizového období a v podstatě došlo ke stabilnímu zlepšování vzájemných vztahů hlavně v oblasti odzbrojování. Vrcholná schůzka v roce 1967 v Glassboro V návaznosti na urovnání krize po šestidenní válce bylo pokračováno v jednání ve směru dohody o celé škále problémů. Jednání byla opět tajné a velmi intenzivní. Přes počáteční komplikace se dokonce během několika dnů dosáhlo dohody o vrcholové schůzce Kosigyn - Johnson v Glassboro. Zde překvapivě měla česká účast významný podíl na dohodě, která v podstatě směřovala k postupným a od té doby permanentním ozbrojovacím jednáním, která nebyla přerušena ani dobou invaze do Československa. Rok 1968 je proto v mezinárodní diplomacii charakterizován jako rok „Smlouvy o nešíření jaderných zbraní“, čili obdobím nejužší spolupráce americko sovětské. Přestože toto byl jeden z nejvýznamnějších výsledků čs. zahraniční služby s trvalými důsledky pro bezpečnost světa a to dokonce v globálním rozsahu z naší historiografie se tyto fakta účelově vytratily (!).
Prezident Havel v americkém Kongresu
Prvý projev prezidenta Havla v kongresu po rozpadu bipolárního světa měl velký význam pro vylepšení a nastínění příští politické linie spolupráce zvláště mezi dřívějšími hlavními soupeři. Dovedl jasně vyjádřit atmosféru a očekávání té doby v jeho větě „ chcete-li pomoci nám pomožte předně Sovětskému svazu“. Ocenění ovacemi ve stoje byl výraz tehdejší atmosféry. Bohužel čs. představitelé právě pod vedením Hradu za nátlaku poradců sami od této linie nejen ustoupili ale hledali právě opačnou cestu. To je ale námět pro následující kapitolu.
Klausovy aktivity
Již jsem upozornil na celkově zvláštní přístup prezidenta Klause k zahraničně politickým problémům. Některé mohou být problematické, ale zaměřme se na pozitivní stránku věci. Byl to on, kdo vyjádřil jako prvý svoji cestou ve vysoké funkci do Bělehradu jiný nebo alespoň ne tak jednoznačný postoj k problematice Balkánu. Projevil nesouhlas s bombardováním Iráku a to již v roce 1998 (jednotlivý americký nálet). Nemusím připomínat, že Havel si do Bělehradu cestu nenašel, ale do etnicky vyčištěného (po vyvraždění všech Židů) Kosova ano. Klaus zdůraznil svoji zvláštní suveréni posici i v Kremlu či raději na dáče Putina, místu které není běžným státníkům přístupné. Stejně tak dostal neobvyklou VIP péči při návštěvě Pekingu. Opět s kontrastem s návštěvou Havla na Tchajwanu. Dvojí opravdu různé pojetí zahraniční politiky ČR. Nepřízeň německých „českých“ medií vůči počínání Klause, právě proto, že má pozitivní náboj, není překvapivé, ale pouze charakteristické a trvalé a přechází i do jiných oblastí.
