Neuvěřitelná, arogantní a hloupá prohlášení některých našich politiků v případě americké radarové základny v Brdech neberou konce. Maskulinní premiér – demokrat Topolánek, je již pro své výroky docela vyhledávanou postavičkou a v tomto poněkud nelichotivém, a spíše útrpné úsměvy vzbuzujícím oboru, si on sám skutečně již vydobyl prestiž. (Topolánek v pátek odpoledne hovořil o radaru v brdské vesnici Borovno, pozn. red.) Obávám se jen, že o takovou prestiž naše země právě nestojí. Ona je to totiž spíš ostuda. Co jiného si myslet o vrcholném politikovi, který bez znalosti věci má jasno o záležitostech, na které nedokážou prozatím dát uspokojivou a jednoznačnou odpověď ani odborníci. Pan Topolánek ovšem s funkcí ministerského předsedy patrně vyfasoval i rozum. (V tom ostatně asi není jediný, stává se to i mnoha jiným, nepříliš bystrým lidem, kteří se nějakou hrou osudu stanou šéfy). Omyly a průšvihy jeho a jeho vlády ovšem platíme a budeme platit my, voliči. A jeho ostuda je ostudou nás všech. A to už mi tak úsměvné nepřipadá.
Kdoví, který PR-odborník poradil našim vládním (a jim blízkým) politikům onu „záludnou“ otázku, směřovanou k těm, kteří nesouhlasí s vybudováním radaru u nás: Kde jste byli, a co jste dělali, když si sovětská armáda budovala svoje vojenská zařízení u nás? Ono by se panu premiérovi mohlo dobře přihodit, že by mu na to ti lidé také mohli odpovědět. Třeba i tak, že oni (podobně jako on), v té době žili v totalitním, komunistickém státě a při nejbližší vhodné příležitosti dali své mínění jasně najevo – v listopadu 1989.
A domnívají se, že od té doby je u nás demokracie, která jim konečně umožňuje svobodně se k věcem vyjadřovat a rozhodovat o tom, co jim náleží – tedy i o tom, zda se třeba části své suverenity vzdají, zda stojí o to mít tady opět nějakou cizí armádu a případně za jakých podmínek.
A kde to byl v oněch dobách, které tak sugestivně připomíná, sám demokrat Topolánek? Nestudoval zrovna v té době na vojenském gymnáziu, spolu s panem generálem Štefkou? Tam se asi také odpor proti Sovětům příliš nenosil.
Pan premiér určitě od té doby prozřel, stal se demokratem, pravicovým liberálním politikem, zvýšil se mu plat i sebevědomí (aspoň se tak snaží působit), našel si novou dámu svého srdce i nové přátele, třeba pana Vondru, schopného kuloárového hráče, má sto deset kilo a nebojí se ničeho – kromě celonárodního referenda. Prostě demokrat každým coulem.
Ten strach z referenda – a dokonce i nenávist k referendům místním, která se v okolí Brd začínají rodit jak houby po dešti, je podivuhodně příznačná pro všechny příznivce radaru. Nejsou sice mnohdy schopni sestavit kloudnou větu, v radaru a jeho vlivu na okolí mají ale jasno, přesto, že i ten, který by měl do Brd přijít, je světovým unikátem, který bude ještě upravován a modernizován a i pro odborníka je těžko v této chvíli odhadnout, jak přesně to zařízení bude působit na své okolí. Oni to vědí již dávno, rozumí tomu – patrně, a nutí nás, abychom jim věřili. Jak ale věřit tomu, který nedokáže dodržet ani soukromé sliby, které dal.
Takového člověka si nelze vážit, natož mu věřit. O to je horší, je-li někomu takovému svěřena moc. Je to alarmující a ohrožuje to všechny občany této země. Měli bychom si tuto skutečnost co nejrychleji uvědomit.
Převzato z Britských listů
