Předchozí část článku
Zaorálek v Koreji
Předseda českého parlamentu v Severní Koreji neabsolvoval jen zdvořilostní návštěvu, jak by se asi vzhledem ke komplikované pozici Severní Koreje slušelo, ale vedl rozhovory nad rámec svého mandátu. Hledal pozitivní cestu pro jednání i případné diplomatické zprostředkování. Ve svém snažení, a myslím, že opět bez mandátu, pokračoval i při návštěvách Washingtonu. I když jednal v atmosféře ne příliš příznivé, a to z obou stran, věřím, že výsledek, který se dostavuje až nyní byl do určité míry ovlivněn, či alespoň objasněn jeho aktivním přístupem. Doma opět moc dobře nedopadl a setkal se s kritikou neinformovaných médií. Jeho kroky však byly záslužné a je třeba ocenit, že vycházely z jeho osobního zaujetí a iniciativy angažovat se pozitivním směrem. Dnes na tuto sondáž mohla navázat i přímo diplomacie USA.
Kavanova Řecko-česká iniciativa
V době agresivního útoku NATO na Jugoslávii, kterou bohužel ČR odsouhlasila a dokonce se poskytnutím svého území a vzdušného prostoru silám USA účastnila, po sjezdu vládní strany – ČSSD, kde se vláda Miloše Zemana setkala s drtivou kritikou svého proamerického postoje, začala ČR přehodnocovat svůj postoj a společně našla díky úsilí ministra zahraničí Kavana cestu s řeckou stranou k hledání způsobu, jak nálety ukončit. Již tento fakt přispěl k zastavení náletů a to za situace, kdy podmínky ultimata dané Jugoslávii (obsazení celé země vojsky NATO a referendum v Kosovu o osamostatnění do tří let) nebyly dále požadovány. Opět i v této souvislosti je třeba uvést, že česká „německá“ mediální scéna horovala pro pokračování v zabíjení a Kavan jako ministr zahraničí se již z její nepřízně nevymanil. Oba výše uvedené příklady dokládají, jak závažné a účinné bylo rozhodnutí německé strany „vyvlastnit“ mediální prostředky z českých rukou (tak přesně kdysi zdůvodněné šéfem propagandy Hitlera).
Norsko 1993 a Irán 2006
Tyto dva příklady, která uvádím, přímo s naší diplomacií nesouvisí, přesto si myslím, že je nutné se o nich zmínit a to u obou ze zcela rozdílných důvodů. Norsko je severskou zemí daleko od Středního východu a dalo by se tudíž říci i od této problematiky. A přesto byla to norská diplomacie, která vedla tajná jednání mezi Izraelem a Palestinci k dosažení dohody a to dokonce za situace, kdy po téměř permanentní snaze Spojených států o pokrok v jednání, výsledku dosaženo nebylo. Jestli v této problematice došlo k rozhodujícímu zlomu, (uznáním vzájemné státnosti) bylo to právě v Oslo. Je možno zdůraznit, že fakt, že zprostředkování prováděl neúčastněný, ale respektovaný stát bylo dokonce podmínkou pozitivního úspěchu. Tento vývoj není poučný jen z věcné stránky, ale i z metodického hlediska právě preventivní diplomacie pro Českou republiku a proto je tato akce pro naši diplomacii podnětná.
Irán je zcela jiný problém. My ho známe jako „darebácký“ stát a jsme proto plni nedůvěry v jeho jaderný program. To jsou hypotézy či možná hodně vzdálená budoucnost. Navíc jakýkoliv pozitivní aspekt v souvislosti s Iránem se musí potlačit. Jako by nebyl. Takže jsme opět připravování na válku. Asi tak jako s Irákem.(a to doslova). Nebudu popisovat pozitivní aktivity Iránu o kterých jsem psal již výše. Zprostředkování dohody Indie - Pákistán a to v takovém rozsahu (ekonomickém, investičním, bezpečnostním, energetickém a pod). To je výsledek, kterého Američané nikdy nedosáhli a nakonec se jim ani nepodařilo vyloučit 3 vzájemné války mezi těmito zeměmi.
Dovedeme si vůbec představit ten závažný stabilizační prvek v oblasti a mezi zeměmi, které dnes vlastní jadernou výzbroj, který byl iniciován Iránem? Jak bychom také mohli. Informace tohoto druhu naše oktrojovaná mediální demokracie neumožňuje. Dalo by se dokonce říci, že je přísně utajuje. Přesto se domnívám, že zařazení Iránu do přehledu o pozitivní funkci preventivní diplomacie je nejenom zcela na místě, ale vyžaduje mimořádného ocenění . Na druhé straně by nás to mělo vést k zamyšlení a zhodnocení, kde je chyba v nás, respektive USA, že tyto pozitivní aspekty jsou potlačovány a mělo by to vést k jisté obezřetnosti i tlaku na změnu postoje. Postoje směrem k pozitivním faktorům, ne účelové válečné manipulaci.
Z výše uvedeného přehledu, který je samozřejmě neúplný, jsou zřejmé alespoň dvě závažné skutečnosti. Uváděné informace v podstatě nikdo nezná a to ani odborníci na současné dějiny, které z neznalosti nelze podezírat se o ně nesmí zajímat. Jinak by to již dávno udělali. Jedná se totiž o světlou stránku našich diplomatických, ale i národních dějin. Nelze vyloučit ani podezření, že dokumenty jsou systematicky likvidovány, aby pozitivní stránky naší diplomacie nebránily současnému nástupu a přípravě na války v budoucnosti.
Druhou otázkou je jednoznačná a převažující tendence jakékoliv snahy po uplatnění preventivní diplomacie potlačit a ty minulé odejmout z „paměti“. Jsme proto společností zpracovávanou pro hledání nepřítele, přimknutím se opět k „velkému bratru“ aniž bychom zaznamenali, že třeba již není a do této pozice se nechce stavět a to dokonce z jeho vlastní vůle.
Problematika preventivní diplomacie je poměrně novým prvkem a nová výuková disciplina. Již máme řadu publikací a metodických rozborů. Jejich propojení s nedávnou historií a aplikační důkazy však chybí. Podkopaly by současnou naši „reálnou“ politiku, která se odklání od zásad OSN i mezinárodního práva ve snaze vyhovět současné, ale dokonce již pomíjivé tendenci v USA. Naše zahraniční služba ve svém neokonzervativismu možnost změny není ani schopna zaregistrovat. Jak také, když její dva hlavní představitelé (Schwarzenberg, Vondra) byli u jejího zrodu na Hradě v době přetvořování prezidenta Havla, tehdy ještě pod heslem antiamerikanismu, které sloužilo jako důvod k návratu do období podezírání, nedůvěry a vytváření nepřítele. Tito pánové nám bohužel symbolizují. Doufejme, že tentokráte bez efektu.
Negativní aktivity - hledání nepřítele pro preventivní útok
Tato část studie z hlediska svého věcného obsahu opět není zdaleka vyčerpávající a je pouhou sondou do negativního působení naší malé, ale dosti vlivné diplomacie na mezinárodním poli. Každý níže uváděný ilustrativní příklad by vyžadoval podrobný rozbor a dokumentaci. To není v moci jednoho člověka a jednoho pohledu, který může být vždy zavádějící.
Poukázání na naše negativní stránky znamená nejenom poznat, ale hlavně se vyvarovat obdobnému postupu a to i přesto, že často se nabízí politická objednávka v zájmu jistého subjektu či uskupení a mocenského a ekonomického interesu.
Mějme však na paměti, že cílem diplomacie není hájit jednotlivé zájmy, ale dodržovat předně již dohodnuté a obecně uznávané principy mezinárodního práva. Tolerance a zásady preventivního vyjednávání k předcházení sporům je jediným kriteriem zasluhujícím naši účast a to právě pro specifikum které má k dispozici země naší kapacity. Bohužel nejedná se o zásady, kterými bychom se vždy řídili. Spolupráce a důvěra není nám zcela samozřejmá a vlastní. Ani si dosti dobře nejsme schopni uvědomit vzájemnou závislost při řešení objektivních problémů před kterými dnešní globální společnost stojí. Zaměřme se ale na konkrétní projevy naší nezodpovědnosti.
Bezpečnostní vakuum
Vžijme se zpět do atmosféry počátku devadesátých let po rozpadu bipolárního světa. Bylo to období odzbrojování, nabízené spolupráce a obnovení plné důvěry.
Přes tuto situaci, které byl velmi silně nakloněn i prezident Havel a také v tom smyslu velmi aktivně jednal se počaly objevovat teorie o jakémsi nebezpečí, které mělo vycházet ze skutečnosti, že se vzájemně rozhodující mocnosti již nedrží v šachu (atomovou zbraní) a nelze na zásady spolupráce mnoho spoléhat. Začal se hledat nový nepřítel. Pomalu vnitřní, ale i v zahraničí. Tyto teorie nevzešly ze Spojených států či SSSR a ČLR, ale z postkomunistických, dříve vždy poslušných zemí, které ztratily nepřítele a tím i vždy výhodnou služební orientaci. Samozřejmě vznikla odpovídající teorie unipolarismu a USA jako jediné mocnosti ke které se stojí za to přimknout. V našem prostředí se šířily tyto teorie v té době z centra moci z Hradu (později se moc posunula na ministerstvo vnitra než se dobelhala po odchodu pana Čalfy (který, jako představitel komunistické strany v pozici ministerského předsedy nikdy plnou důvěru neměl) do Strakovky. Nemyslím, že je správné spojovat s touto tendencí v zahraniční politice ne dosti erudovaného samotného V. Havla, ale odpovědnost byla a dodnes zůstává na jeho poradcích (jmenujme nejznámější, Schwarzenberg, Vondra, Žantovský, Dobrovský). Zaútočilo se na nefunkčnost OSN, OBSE (jenom žvanírna) a vyšla nám z této nebezpečně bezpečnostní situace jediná záruka - NATO ! A hledali jsme spojence v Polsku a Maďarsku, ale i Bulharsku a Rumunsku.
Jednalo se o rozhodný zásah do politicko bezpečnostní atmosféry té doby. Zásah, který neměl žádné opodstatnění, ale k jeho realizaci bylo nutno využít celé škály operativních kroků hlavně proti USA i Rusku a nakonec cíleně proti jejich dobrým vzájemným vztahům. Jednalo se tudíž o hrubý neodpovědný zásah pánů „Karla a Saši“ z poradcovské pozice prezidenta Havla. Důsledky jejich jednání jsou krajně negativní a obtížně zhodnotitelné s dopadem na budoucí složitý vývoj našeho ale i světového bezpečnostního prostředí. V zájmu objektivity je nutno uvést, že současný prezident Václav Klaus teorii bezpečnostního vakua zásadně odmítal a také proti ni aktivně vystupoval i formou písemných analys.
Útoky proti USA Clintonovi a snaha po ovlivňování amerických voleb v zájmu republikánské strany
Bod Bezpečnostní vakuum byl velmi závažný pro jeho široký dopad a nebezpečné důsledky. K tomu aby mohl být naplněn bylo třeba provést velmi náročné a politicky odvážné operace. Bylo třeba změnit heslo Hradu „pravda a láska“. To se podařilo tím nejhrubším způsobem a na absolutně smyšlených podkladech.
Spojené státy označil prezident Havel přímo, že „zrazují (betrying) země středovýchodní Evropy stejně tak, jako bylo zrazeno Československo v Mnichově v roce 1938 a v Jaltě 1945“. Tak se vyslovil v rozhovoru pro Rzeczpospolita ve Varšavě 23. 10 1993.
Tato kampaň byla velmi popularizována, aby se přenesla do předvolebních USA. Zvláštní komise Senátu později prováděla rozsáhlá šetření, zda tato pro republikánská kampaň nebyla objednána právě republikánskou stranou u svých českých přátel, či zda se jednalo jen o „českou“ nezávislou iniciativu..
Celá záležitost dnes účelově upadá do zapomenutí. Pro nás je však důležitá jako jedna z akcí, kterou se české politické kruhy snažily ovlivňovat samotný výsledek voleb v USA. Třeba jenom dodat, že neúspěšně. Chtěly také tímto způsobem narušit rozvíjející se spolupráci USA - Rusko. Což se na druhé straně v delší perspektivě podařilo.
Snad jenom vysvětlení pro neznalé. Akce byly vedeny proto, že USA se stavěly odmítavě k tendencím pro rozšíření NATO, neboť mohlo dojít k narušení rozvíjející se spolupráce s Ruskem se kterým v té době Spojené státy nesly hlavní bezpečnostní odpovědnost a po odklonění se od pozitivních tendencí bezpečnostního prostředí. Byl by jistě zajímavý rozbor, který by objasnil motivy tohoto směru. Nakonec jak víme, pod tlakem intervencí lobbyistů Polska, Maďarska ale i „české“ Madlenky Albrightové, USA změnily svůj postoj s tím, že počet z pěti kandidátů na členství v NATO snížily na tři a předem podmínily přijetí formální dohodou o spolupráci NATO - Rusko. U nás se věc vyřešila tím, že fakta se zapomněla a dokonce hrubě překroutila a to i formou knižního vydání Ústavem pro mezinárodní vztahy (afilován k MZV), s tím, že dokonce prezident Clinton byl hlavním strůjcem a měl přední zájem na rozšiřování NATO (sám řiditel ústavu Šedivý). Není co dodat. Typický čecháčkovský přístup manipulace s fakty z „oficiálních“ institucí.
Kosovo a odmítnutí zprostředkování
V době rozpadu Jugoslávie se aktualizovala i problematika Kosova. Proto Organizace pro spolupráci a bezpečnost v Evropě (OBSE) již v roce 1992 monitorovala situaci na místě. Výsledky vyslané mise měly být na zásah některých zástupců NATO (po zjištění že se „nehodí“) hrubě proti srbsky zmanipulovány. Na protest Československého velvyslance se závěry zprávy vrátily do reálné polohy. To byl pozitivní zásah.
V době jednání s Ibrahimem Rugovou (prezident a vůdce kosovských Albánců), byl československý a kanadský člen delegace požádán o důvěrné zprostředkování mezi kosovkými Albánci a jugoslávskou vládou. Praha však jednání později nepovolila s vysvětlením, že ministr Moravčík ničemu nerozumí, a proto se obrátili o konzultaci na Němce a ty jakoukoliv dohodu nepokládali za vhodnou. Došlo proto k odmítnutí vyjednávání za situace, kdy Srbové byli ochotni poskytnout širokou autonomii a Rugova sám v té době odmítal jakýkoliv konflikt. Jeho podmínka nebyla samostatnost Kosova, ale předně zájem o předejití krizové situace, která by mohla přerůst v boje „pokud by byly podníceny zvenčí“ jak uvedl.
Stejná situace se opakovala v roce 1996, kdy tehdejší šéf české zpravodajské služby Oldřich Černý, později Petr Půčik jako jeho zástupce, oddalovali reálnou možnost zprostředkování a tím i předejití konfliktu v době, kdy Kosovo bylo ještě mimo mediální zájem. S odvoláním se na nutný mandát, který musí mít od prezidenta, nakonec jednání odmítli. Odpovědnost Václava Havla nelze jednoznačně potvrdit, protože je možné, že pracovníci rozvědky jednali za jeho zády a nefunkčnost byla výsledkem konzultace s jinými subjekty než samotným V. Havlem.
Jednalo se o největší selhání české zpravodajské služby s nedozírnými důsledky a nakonec i ministerstva zahraničních věcí. Výsledky politického auditu ve zpravodajské službě, který měl toto pochybení ozřejmit, nikdy nebyly uveřejněny a myslím, že ve skutečnosti ani neproběhl. Věc byla krátce medializována v Mladé frontě Dnes s osobním negativním dopadem pro informovaného novináře. Je zajímavé, že přestože se dnes již nejedná o tajnou informaci, nikdo se s ní nesmí zabývat a vyjasnit tak okolnosti české účasti a odpovědnosti za kosovský konflikt.
Agrese proti Jugoslávii
Problematice Jugoslávie již bylo věnováno mnoho pozornosti a proto není třeba na tomto místě hodnocení, přestože existují různé přístupy a závěry. Upozorňuji jenom na dvě skutečnosti.
Valné shromáždění OSN 14. prosince 1974 přijalo „Definici agrese“, která mimo jiné ve svém článku 3 vypočítává akty agrese. Pod písmenem f) uvádí, že se jedná i o „akce státu, který dá k disposici své území jinému státu, k využití agrese proti třetímu státu“. Což je bohužel náš případ (přelety) stejně jako Slovenska, ale ne Rakouska ani Chorvatska.
Mnoho ani nevíme o jednání vlády, která jako novopečený člen NATO odsouhlasila bombardování. Připomínám jenom, že se jednalo o vládu sociálně demokratickou (premiér M. Zeman a ministr zahraničních věcí J. Kavan). Odpovědnost premiéra Zemana za hrubý nátlak na ministry po dohodě s prezidentem Havlem i za konečné rozhodnutí o souhlas s bombardováním je ale neoddiskutovatelná. (pozmámka editora: Britské listy jsou podrobně informovány o průběhu tehdejšího zasedání vlády)
Od věci není ani fakt, že k „humanitárnímu“ bombardování vyzval V. Havel při otevření Muzea holocaustu ve Washingtonu. V té době bylo obleženo Sarajevo. Závažnější je však souvislost a vlastně jediný důsledek bombardování Jugoslávie, (ultimativní podmínky totiž nebyly nikdy splněny, ale došlo k vyhnání a vyvraždění všech Židů v Kosovu (do jednoho!) To je o holocaustu a českému podílu na něm. Nemám sílu dále komentovat. Snad jen připomenu používaný protiargument, že jich tam stejně nebylo mnoho. Připomenu jenom americké „one is plenty“ z dob pionýrských a skutečnost, že ve věci smrti „jedna“ je absolutním číslem.
Odmítání relevance mezinárodního práva a OSN
Jedná se o trochu zvláštní kapitolu v postojích a aktivitách ministerstva zahraničních věcí při vědomí, že ČR je země s omezenými možnostmi a kapacitou. Podobné subjekty zcela logicky totiž hledají svá útočiště v dodržování zásad mezinárodního práva, které jim poskytuje oporu a zároveň limituje vůli mocných. Dále se jedná o univerzální organizaci OSN, která mimo jedno ustanovení o Radě bezpečnosti důsledně dodržuje princip rovnosti a suverenity.
Nepochopitelným byla proto tvrzení ministra zahraničí Cyrila Svobody, křesťana a člena kabinetu pod vedením sociální dmokracie, že nemusíme dodržovat mezinárodní právo, ale pokud se projeví jako neúčinné, budeme jednat mimo jeho zásady. Nevysvětlil to a sám jsem nepochopil, kvůli jakým principům českého národního zájmu máme mezinárodní právo porušovat. Že bychom tímto přístupem hájili zájem někoho jiného, který tak již ve své praxi jedná ?
Nerozumím, ale ani českým zahraničně-politickým „vědeckým“ pracovištím a akademické komunitě, pracující v této oblasti. Nejenom že se nevzbouří, ale ona mlčí. Určité, pochopitelně nepřijatelné, vysvětlení tu existuje. Svoboda sleduje linii římskokatolického kléru, který podporoval agresi proti sekularizovanému Iráku. Český katolický klérus nemá problémy jen s Českou republikou, i když zde jde jenom o majetek, ale hlavně s Vatikánem a tehdejším papežem, který útok na Irák odsoudil. Ve Vatikánu jde o válku a zabíjení.
Tento bod není exkurzí do právní teorie, ale jedná se jenom o dosledování projevů servility jako spolehlivé kariérní záruky v nedemokratickém právním prostředí. Existuje snad jiné vysvětlení?
Irák
Česká diplomacie se s problematikou Iráku potýká dosti dlouho a v různých rovinách. Zúčastnili jsme se velice aktivně a s oceněním války, který byla vedena pod vlajkou OSN za osvobození Kuvajtu.
Současnou akci USA však česká vláda nikdy neodsouhlasila – narozdíl od odcházejícího prezidenta Václava Havla (za týden končil svoji funkci), který se potřeboval později vymluvit na Sašu Vondru, který ač člen vlády (náměstek) ho k podpisu „Dopisu osmi“ prý přemluvil. Akce jsme se „účastnili (nemocnice, policejní instruktoři) i neúčastnili“, jak v rozpacích řekl tehdejší ministerský předseda Paroubek. Tento stav jaksi trvá, i když nyní orgán OSN vzhledem k neutěšené situaci po agresi vyzývá ke spolupráci v zájmu stabilizace země.
Dnes má problém s vojenskou přítomností i samotná americká strana. Demokraté jsou proti, žádají návrat vojáků a omezují finance. Dokonce stanovili termín návratu. I pro ty, kteří s válkou v Iráku nesouhlasí je představa Iráku bez cizích vojáků i s nimi katastrofální. Chci však psát o jiné věci, která se nás přímo týká.
Paní Albrightová, která nyní vystupuje jednoznačně proti válce v Iráku, měla však období, kdy byla ještě ve funkci ministryně a v roce l998 sama chtěla útočnou akci zahájit. Vyzvala k přípravě útoku a nezískala žádnou mezinárodní podporu mimo ve Washingtonu náhodou přítomného českého ministra zahraničních věcí J. Šedivého (Tošovského vláda), který přednesl svoji příslovečnou větu „ We will go with you“. Pěkně po demokraticku, bez jakéhokoliv mandátu. A to se jednalo o přípravu válečného konfliktu a naší účastí v něm. Z akce sešlo. Bylo provedeno jedno bombardování Bagdádu (6 obětí). I tak s ním projevil Václav Klaus nesouhlas.
Zajímavé je, že souhlasný „dopis osmi“ podepsali zástupci postkomunistických zemí plus Španělsko (které ale brzy změnilo svoji pravicovou vládu a následující levicová, sociálně demokratická vláda odvolala účast a stáhla vojáky). Myslím, že to nebylo dobrým vysvědčením pro Alexandra Vondru, když Václava Havla opomeneme. Dnes má však pro svoje postoje a bojové názory jinou účinnější platformu k využití.
Základna USA v ČR
Rozšiřování vojenského potenciálu USA ve světě je polarizačním trendem společnosti v jednotlivých zemích i samotných USA. Podívejme se proto z tohoto pohledu i na případnou základnu v ČR. Vláda Topolánkova, ale je třeba uvést že koaliční, je PRO. Má pro to v podstatě tři důvody. Nebezpečí přicházející ze Severní Koreje, Iránu, ale i očekávané nebezpečí za 15 až 20 let.
K prvým dvou důvodům se nehodlám vyjadřovat. Je o nich hovořeno výše. Prostě již nejsou. Zůstává tu nejistá, ale dosti vzdálená budoucnost. Autoritativně o ni hovoří sama ministryně obrany Parkanová. Podívejme se blíže proto na tento nový „český“ argument. Má v sobě náboj popírání a neuznávání funkce OSN, mezinárodního práva, vlastní funkce diplomacie a její prevence, včetně podcenění nutné spolupráce z pozice globální odpovědnosti.
Na druhé straně počítá s nepřítelem a soustřeďuje se na jeho vyhledávání a označování. Velmi nesnadná role, i když může počítat s pomocí komerčního zájmu mocného vojenskoprůmyslového komplexu. Zde je každý argument dobrý. Dokonce náměstek ministra zahraničí Pojar se rozpomenul na již tři války indicko-pákistánské a několikráte nám nyní pohrozil, že vypukne další (?). Svatá prostoto.
Ale i trouba může být nebezpečný, dáte-li mu exekutivní funkci. Nakonec není daleko od teze ministryně obrany a jejího dosud nespecifikovaného katastrofického scénáře. Další argument, že USA budou chránit i nás (dokonce na bilaterálním základě), je nesmyslný, neboť Spojené státy americké se nikdy nezavázaly a nezaváží bilaterálně či multilaterálně (ani ve smlouvě NATO - doporučuji přečíst článek 5 smlouvy celý) k obraně jiného subjektu.
Závažná je však skutečnost, že kdysi pánové Schwarzenberg a Vondra vedli pana Havla coby poradci k přímému antiamerikanismu (obviněním USA ze zrádcovské politiky) a to jen proto, že v počátku devadesátých let se snažily USA udržet mezinárodní bezpečnostní prostředí v atmosféře spolupráce a pozitivní perspektivy při řešení nových problémů společně s Ruskem. Dnes již nejsou poradci. Mají oba významná exekutivní místa. Nezbývá proto dosti ostražitosti při hodnocení jejich dosud zcela jednoznačného postoje.
Otázka základny není jen český problém, je to problém Evropy, NATO, ale i Ruska a Číny. Prostě globálního bezpečnostního prostředí. Předně však se týká americké společnosti, která si to nyní uvědomuje více, než jsme schopni pochopit. A nejenom to - již i koná. Naše pozice, oficiální, se kloní převážně k americkým neokonzervativcům. Je to náš, z mého hlediska, opět negativní přístup, doufejme, že tentokráte, bez důsledků. Globální geografické trendy nelze měnit tímto způsobem. Umístňování základen USA do zemí, kde dosud nejsou a mají evropský význam (Polsko), ale i v ČR, která dosud vyjadřuje jako zem jistou odpovědnost než znovu nastolení dělící hranice. Řešením není ani snaha po rozšiřování „servisní“ organizace NATO do Japonska, Nového Zélandu či Austrálie.
Závěr
Diplomacie a její preventivní funkce, daná staletou praxi při respektu mezinárodně právních ustanovení a zásad univerzálních organizací, jsou vodítkem operativní činnosti. Nutná tolerance a důvěra při hledání cesty k pochopení a dorozumění je jedinou metodou, která by měla být nám vlastní. Nebylo tomu vždy tak jak se snažím dokázat v tomto rozboru a to ani v případě naší zahraniční politiky. Ta má své světlé stránky a myslím, že nejsou a to dokonce účelově doceněny, ale také hrála krajně negativní roli. Kritika by neměla vést ke skandalizaci, ale k zamyšlení se a hledání cesty. I naše diplomacie má k tomu možnosti a dostatečný prostor. Vyžaduje to odbornou erudici, která se nikdy nepojí s podbízením se, hledáním negativ či dokonce vytvářením nepřítele. To jsou vlastnosti slabochů a sluhů. Vyžaduje to však také jistou osobní pozitivní filozofii a odvahu.
Spoléhat se jenom na sílu, navíc vojenskou, je klamavý a neúčinný element v dnešní globalizované společnosti. Kupodivu je to naopak slabost a s jejím uvědoměním si nutnosti spolupráce jako jediné účinné možnosti čelit skutečným hrozbám, které před námi stojí a to v celospolečenském zájmu Zahrnuto je příliš mnoho faktorů než abychom je podcenili formou konzervativního přístupu k řešení.
Stejně tak i preventivní útok by neměl mít vojenský charakter, ale měl by být založen na společných rozborech a společně koordinovaných akcích. O ničem jiném ochrana lidského života a života vůbec není.
